me
fl
povidky
jednorazovky
filmy a tdEvery time you have the first person through a door that has been closed before, it makes that much easier for people behind.

12. kapitola - Strach, zklamání a zoufalost - Silvestrovská noc

25. května 2010 v 21:49 | Lexie |  Choose your way
Konečně slibovaná dvanáctá kapitola. Je vážně dlouhá. Ne tolik, jak jsem čekala, protože jsem ji sekla trochu dřív než bylo původně v plánu, ale jsem s ní spokojená. Jsou tam části, které by potřebovaly pořádně dopilovat, ale je tam také jedna část, na kterou jsem vážně hrdá. Tahle kapitola se mi líbí. Je....no, však uvidíte. Stane se tam toho strašně moc, tedy aspoň z mého pohledu. V dalších kapitolách toho bude hodně na vysvělování a pro ty chytřejší, kterým všechno dojde, se vdalších kapitolách najdou určitě i zajímavé věci, alespoň doufám. Kapitolu věnuji, no, vlastně všem. Všem, co čtou moji povídku:D

Mě se k tomu tahle písnička strašně hodí. Musí se chápat trochu jinak, i když ne ve všech situacích. No prostě se nechte překvapit.


"Stelo tak už pojď!" zavolala na ni Becky od dveří dívčích ložnic.
"Už se řítím!" odpověděla Stela, která si po dlouhém váhání přece jen dala vlasy do vysokého culíku a ještě si na vlasy dávala spoustu přípravků. Měla na sobě krátké růžové šaty s flitry a boty na klínu. Becky měla úzké tmavě modré džíny a volné zelené tričko, které jí lehce padalo z ramen a dole bylo stažené. Boty měla taky na klínu, protože po plesu se rozhodla, že podpatek už nikdy nosit nebude. Vlasy měla vyžehlené a svázané do culíku, ze kterého jí do obličeje spadaly dva prameny. Její jediné nalíčení byla řasenka, protože zbytek rázně odmítla. Lily měla krátké džínové kraťásky a oranžové volné tílko. Boty měla na podpatku a ve stejné barvě, jako byly džínové kraťasy.
Holky sešly do společenky, kde na ně překvapivě nikdo nečekal. Měly s klukama sraz až v Komnatě. Jediný člověk v místnosti byl Petr.
"Nazdar Petře," pozdravila ho Stela, "ty na ten večírek nejdeš?" zeptala se zvědavě. Péťa jen vyděšeně zakroutil hlavou a vyběhl nahoru do ložnice.
"Co jsem řekla?" Stela se překvapeně podívala na své kamarádky, a ty jen nevědomě pokrčily rameny. Všechny prošly portrétem a vydali se ke Komnatě nejvyšší potřeby.
"Jak myslíte, že to tam bude vypadat?" zeptala se Becky, když potichu procházely hradem. Sice ještě nebylo po večerce, ale přece jen měly strach, že je někdo chytí a bude se vyptávat kam jdou. Pozváni byli všichni ze všech kolejí, nepočítaje Zmijozel.
"No určitě tam bude spousta pití a veprostřed na tanečním stolku bude tančit opilej Sirius," zasmála se Stela a Becky se na ni uraženě podívala. Potom se ale rozesmála taky. Třikrát přešly tam a zpátky okolo gobelínu Barnabáše Blouznivého a vešly obrovskými dveřmi. Před očima se jim objevil dočista jiný svět. Tedy zrovna pro ně, to byl ten normální - svět mudlů. Taneční parket, nad kterým se vznášela diskotéková koule, byl přibližně stejně velký jako Velká síň až nato, že byl do čtverce, ne do obdélníku. Na jedné straně byly pohodlná křesla a pohovky. Blízko nich byl bar, ze kterým stál nějaký student, pravděpodobně ze sedmého ročníku, protože tu jiné nebyli. Jen pár lidí z šestých. Zatím tu ale moc studentů nebylo, protože večírek měl začít až za hodinu a dokončovaly se poslední nedostatky. Sirius, James a Remus seděli na jednom z gaučů a popíjeli (prozatím jen ohnivou whisky). Dávali pokyny těm, kteří ještě zařizovali ty poslední maličkosti. Holky snad poprvé v životě viděli Remuse bez knížky a s flaškou. Možná to bylo tím, že mu na klíně seděla Missie a vesele se s nimi smála. Lily s rozzářeným obličejem zamířila k Jamesovi a políbili se na přivítanou. Becky zůstala stát na místě a sledovala bavícího se Siriuse. Stela už měla nakročeno, ale když viděla nehýbající se Becky, tak se zastavila uprostřed pohybu.
"Becky, co se stalo?" zeptala se starostlivým pohledem.
"Ale nic." Mávla rukou Rebecca a zatřásla hlavou, aby se sebe smetla ty nelogické myšlenky.
"Vyklop to!" nenechala se odbýt Stela.
"Já jen," začala rusovláska a přemítala, jak má pokračovat. Potom se ale vzmohla a svoje sáhodlouhé a komplikované myšlenky shrnula do jedné věty.
"Jednou sukničkář, navždy sukničkář," zašeptala dost nahlas nato, aby ji Stela slyšela.
"Aha," pochopila Stela a automaticky se na Siriuse podívala.
"Becky, on se změnil. Je to na něm vidět. O tohle se nemusíš bát," snažila se svoji kamarádku uklidnit Stela, i když svým slovům vlastně ani nevěřila. Od té doby, co byli oni dva spolu, vypadali tak šťastně a nikdo by si ani nepomyslel, že se může něco zvrtnout. Všichni už zapomněli jaký Sirius býval, na jeho horší já. Teprve teď, když Becky vyslovila její obavy, začala Stela pochybovat. V paměti se jí živě vybavovalo, jak to skončilo pokaždé, když se Sirius opil. Vlastně i díky svému pití skončil s Becky. Dnes tu všichni byli kvůli tomu, aby se opili a tím se její pochybnosti ještě zvyšovaly. Podívala se na svoji kamarádku, která svého přítele pořád probodávala pohledem plným strachu. Ne klasického strachu, ale strachu ze zklamání. Tenhle jí byl vidět na očích i ten den, co se Siriusovi chystala říct o Lee.
"Asi máš pravdu," řekla Becky nahodila na tvář úsměv a vydala se směrem k bavící se skupince. Řekla to ale tak nepřesvědčivě, že by si toho dokázal všimnout i takový James, který v odhadování pocitů nebyl přespříliš dobrý. Stela chtěla sledovat Siriuse, jestli se nenechá oklamat jejím úsměvem a dokáže rozeznat pocity z jejích očí. Byl ale tak nadšený z dnešního večera, že se pořádně na nic nesoustředil. Becky přivítal dlouhým polibkem a pohrával si s jejími vlasy, když si mu lehla na kolena.
"Tak co Stelo, jak to jde s Benem?" zeptal se Remus, když se hnědovláska přiblížila.
"Nic zajímavého," odpověděla neutrálně.
"Špatná otázka Reme. Musíš se zeptat asi takhle: Spali jste už spolu?" opravil ho s úsměvem Sirius, který to o vteřinu později schytal polštářem, který Stela zvedla z jednoho gauče. Lily a Becky se na ní překvapeně podívali, když sklopila oči.
"A jo?" zeptaly se obě její kamarádky. Steliny tváře odpověděly za ni. Sirius se začal smát a jelikož měl v zásobě několik dalších pikantních otázek, odtáhl ho James radši k baru, protože neměl náladu poslouchat holčičí hádku o tom, proč jim to neřekla. Remus s Missie si přesedli jinam a Becky s Lily bombardovaly Stelu otázkami. Z toho víru ji ale naštěstí osvobodil právě Ben, který přišel deset minut před zahájením. Postupně začali přicházet další a další studenti a v Komnatě se to začalo pomalu rozjíždět.
Čím víc se oslava nového roku stávala pořádnou party, jakou byla naplánována, tím míň se tam Becky líbilo. Nedalo se o ní říct, že by byla nespolečenská. Když byla v okruhu lidí, které dobře znala, tak se dokázala chovat jakkoliv bláznivě, ale tohle jí nesedělo. Stela se s Benem vrhla okamžitě na parket, takže do půl dvanácté pendlovali jen mezi barem a parketem. Remus a Missie si dokázali i přes všechen rámus, který způsobovaly zvětšené repráky a kapela Sudičky, dokázali najít místo ke konverzaci. Párkrát si šli i zatančit a o pití nebylo nouze. Nedalo se o Removi říct, že by nebyl zvyklý pít, protože se přece jen pohyboval ve společnosti Jamese a Siriuse. Missie pila snad podruhé v životě, takže po dvou panácích vodky, rozjařeně tahala Remuse na parket. Lily a James vypadali jako nejšťastnější pár na světě do doby, kdy si Lily dala prvního panáka a potom už to jelo. Nedalo se říct, že by se Jamesovi Lilyno, ehm, nové já, nelíbilo. Spíš naopak. Do půlnoci zbývala ještě hodina a půlka společenstva už byla na mol. Ti chytřejší si pití nechávali až na pozdější hodiny. Becky strávila v Komnatě hodinu, během níž vypila jednu sklenici vína, chvilku se pobavila s Missie a zbytek protancovala se Siriusem. Když už na sobě neměla podpatky, tak se pohybovala lépe. Potom se vymluvila, že se jí chce na záchod a odešla. Rozhodla se, že přijde těsně pře půlnocí. Sirius jí nechtěl pustit a myslel to smrtelně vážně, takže jí nakonec musel pomoct James, který uvolnil Siriusovo sevření kolem jejího pasu. Půjčil jí neviditelný plášť a Becky se smíchem vyšla z Komnanty. Oslavy prostě nepatřili k jejím oblíbeným činnostem. Téměř nepila, protože zastávala názor, že kdo pije, není dost zábavný nato, aby se dokázal bavit normálně a taky s tím neměla dobré zkušenosti. Moc dobře si pamatovala, jak její pití dopadlo naposledy. Nevěděla, co by tam měla dělat a tak si radši na tu hodinu a půl, co jí zbývala do půlnoci zalezla do postele a četla. Po hodině se sebrala, napsala dopis matce, poslal ho a nato se vydala zpátky do Komnaty. Vůbec se jí tam nechtělo a netušila proč. Měla špatný pocit. Špatný pocit, který trval po celý večer. Už jen, když si vzpomněla na krátký rozhovor, který vedla se Stelou, když vešly do místa konání večírku. Ano, ten divný pocit se týkal Siriuse. Tušila, že se něco stane. Možná něco, co dokáže změnit ji samou a možná něco, co změní někoho jiného. Tenhle zvláštní pocit, se ale netýkal jen Siriuse. Patřil celému světu.
Dnes se stane něco zlého!
Její myšlenka ji tak vyděsila až uskočila, načež jí z ramen sklouzl plášť. Ozval se hrom a do oken začaly bušit těžké kapky nově příchozího deště.
"Tohle je jak z nějakého hororu," zabručela si pro sebe a radši se rychle vydala ke svému cíli.
***
"Stelo, no tak, Stelo!" volal Ben na dívku, která stála před ním. Stela vnímala ten hlas jen zdaleka. Donutila se ale zamrkat a zaostřit. Ben se jí dívala do očí a držel ji za ruce. Stela rychle uhnula hlavou a vyškubla se mu.
"Co se sakra stalo?" zeptal se překvapeně Ben.
"Jen se mi zatočila hlava," vysvětlila Stela, když do ní někdo vrazil.
"Dávej pozor!" okřikl ji onen kluk.
"Nic ti neudělala, to ty jsi ten, kdo do ní vrazil!" bránil jí Ben.
"Tak nemá stát uprostřed parketu jako tvrdý 'y'!" Ben vypadal na štvaně a Stel nepochybovala o tom, že by snadno dokázal vyvolat rvačku.
"Omlouvám se," obrátila se na černovlasého kluka, který byl sice o půl hlavy menší než Ben, ale měl vypracované svaly. Normálně by si to s ním Stela vyřídila po svém, ale teď byla trochu vykolejená, takže radši chytla Bena za ruku a táhla ho z parketu.
"Pojď, to je v pohodě," řekla mu, ale on se na něj stále díval na supeným pohledem.
"Jdu pro pití," oznámil jí. Stela neměla sílu mu bránit, tak jen přikývla a posadila se do křesla. Doufala jen, že Ben bude dost rozumný
a nebude si to chtít s tím klukem vyřídit.
Hlava jí začala opět točit, stejně jako před chvílí, když tančili. Bolela ji jako střep a Stela se za ni chytla, v pokusu bolest utlumit. Nepovedlo se.
"Sakra, co to je?" zašeptala si pro sebe a doufala, že by jí nevydýchaný vzduch mohl pomoct. Vyběhla ven z Komnaty a zamířila do nejbližší umývárny. Její kroky se dunivě ozývaly celým hradem a ona jen doufala, že učitelé budou na Silvestra shovívaví. Rukou si chladila čelo a nechápala, co se to děje. Napadlo ji, že by to mohlo být další vidění, ale ta bolest nikdy nebyla tak strašlivá. Slyšela věžní hodiny, jak odtikávají minuty zbývající do půlnoci.
Už jen čtvrt hodiny, pomyslela si a snažila se tempo zrychlit. Rychle vběhla do otevřených dveří umývárny, zkontrolovala jestli tam nikdo není a zamkla za sebou. Stoupla si k umyvadlu. Zapnula kohoutek a nadšeně se usmála, když z něj začla téct ledová voda. Začala si pomalu oplachovat obličej. Teď si byla naprosto jistá, že tohle nemůže být vidění. Oči jí nezmodraly, hlava bolela, jako by měla prasknout, obzvlášť na čele. Ukazováčkem si nahmatala místo té největší bolesti. Nebyla to jen jedna část. Dívala se do zrcadla a přitom si prstem objížděla ten kousek čela. Něco jí ta čára připomínala. Sledovala, jak ukazováček putoval ze strany na stranu a snažila se rozluštit tvar. Překvapilo ji, když v něm poznala blesk.
Najednou měla pocit, jako by jí tělo mělo shořet. Cítila na sobě oheň. Strašně pálil, ale nedokázal jí nic udělat. Křičet mohla, ale nechtěla. Nechápala, co se to děje.
Po chvíli všechna bolest ustala. Zprudka dýchala a snažila se přijít nato, co se stalo. Neměla klid ani pět vteřin a opět ji začala bolet hlava a tentokrát i bolestně štípalo na místě, kde jí píchla vosa před prvním viděním. Podívala na nohu a ono místo bylo jasně červené a vystouplé. Stela už věděla co přijde. Opět pohlédla do zrcadla, kde spatřila svoji vyděšenou tvář. V očích se jí míhaly různé barvy a záblesky něčeho, co nedokázala rozeznat. Nos už měla téměř u čistého skla, když se barva v jejích očích ustálila na zářivě modrou. Překvapeně se na sebe podívala a v tu chvíli její tělo spadlo na podlahu a Stela se ocitla ve svém podivném vidění.
***
Klasická londýnská ulice s řadovými domky, pozdní večer, ticho, klid. Jen sem a tam občas zašustí zhnědlá tráva, která díky anglickému počasí není pokryta sněhem. Ještě před chvílí řádila v celé Anglii velká, zlověstná bouře, která rázem ustala. Znáte ticho před bouří, ne? Tak tohle bylo ticho po bouři. Ze starých, ztrouchnivělých okapů tekla voda úzkým potůčkem a tvořila stopy na betonových chodnících. Žádný člověk se v ulici nenacházel. Lidé radši zůstali v bezpečí domova, než aby ohrožovaly svoje životy. Bouřka se totiž zdála být velmi rozsáhlá a divoká. V parku na kraji Londýna dokonce chytnul strom, jak do něj blesk udeřil. Hasiči přijeli včas, a tak se oheň naštěstí nerozšířil do celého areálu.
Ale v oné ulice, kde se má část příběhu odehrávat, se začalo něco dít. Všichni obyvatelé to zpozorovali. Podívali se z oken, aby onen zvláštní mrak viděli lépe. Přibližoval se k jejich ulici a najednou zmizel za rohem. Byli moc bojácní nato, aby se šli podívat. Radši zatáhli žaluzie i záclony, načež šli pokračovat v oslavě nového roku. Zbývalo jen pár minut. Na mrak, který zmizel v rohu ulice si ani nevzpomněli. Byli tu však i tací, kteří ho neviděli. Jedním z oněch lidí byla i Tina Roplettová. Seděla v obýváku, jako většinu večerů, a popíjela víno. Byla ráda, že má chvíli čas a může být sama se svými myšlenkami. Lia spala ve svém pokojíku a celou noc se neklidně převalovala. Měla nepříjemné sny. Tina uvažovala o dopise Albuse Brumbála. Dopis ležel na proskleném stole před ní. Tmavý zelený inkoust byl průhlednější, díky světlu, které na něj dopadalo ze všech stran. Tina ho probodávala očima a četla ho pořád dokola.
Paní Roplettová,
Jsem rád, že jste mě o této závažné události informovala. Obávám se, že u Lee se projevuje jistý druh nadání, které má díky důležitému proroctví. Pokud mě paměť neklame, tak jsem vám o něm již říkal. Jistě si pamatujete na část, kde stojí, že to největší zlo přemůžou děti dvou vyvolených dívek a jejich kamarádka. Lia je jedním z nich. Pro svoje poslání bude pravděpodobně potřebovat schopnost ovládání ohně, jinak si to nedokážu vysvětlit. Musíte být velmi opatrná. Lord Voldemort už o proroctví ví. Není způsob, jak by se mohl dozvědět o Lee. Ovšem nikdo není neomylný. Pokusím se zjistit víc a případně vám dám vědět. Vaše dcera se to dozví až bude vhodná chvíle.
S pozdravem
Albus Brumbál
Tina se v kouzelnickém světě nevyznala. Byl tak komplikovaný a nelogický. Nevěděla, jak má svoji neteř uchránit.
Další její myšlenky se ubíraly zase úplně jiným směrem. John už zažádal o soud o jejich dceru. Nevěděla, co s tím mám dělat, ale prozatím se rozhodla postarat o bezpečí Lee a toho bláznivého kouzelného světa.

Po ulici kráčela dívka. Měla hubenou postavu, dlouhé hnědé vlnité vlasy a vypadal tak na sedmnáct let. Zmateně se rozhlížela a nechápala, jak se tam ocitla. Její oči byly rozšířené strachem a nebesky modré. Takové obvykle nebývaly. Jejich původní barva byla hnědá. Ano. Stela Carterová se z ničeho nic zjevila v ulici, kde bydlela její kamarádka Rebecca Roplettová. Ve všech domech se svítilo, přesto, že byla noc. Zastavila a podívala se na své tělo. Bylo hmatatelné. Vyjeveně na sebe zírala. Nechápala to. Ve svých předešlých viděních byla vždy jakýsi duch a nacházela se automaticky u jádra věci. Teď tu byla na liduprázdné ulici a cítila kolem sebe napětí a zlo. Něco se mělo stát. Potřebovala zjistit, jestli je v minulosti, budoucnosti, anebo v přítomnosti, a tak se rozběhla k jí známému domu. U Becky trávila o prázdninách vždy aspoň jeden týden, takže si její dům jasně pamatovala. V přízemí, kde se nacházel obývací pokoj, bylo rozsvíceno. Nahoře z jednoho pokoje vycházelo matné světlo a Stela nepochybovala o tom, že je to Beckyna solná lampička, svítící trochu naoranžověle.
Najednou strnula uprostřed pohybu. Za zády pocítila ledový chlad. Rychle se otočila. Nikdo za ní nebyl. Z nebe začaly opět padat kapičky vody a Stela si rychle vlezla na verandu Roplettových pod malou stříšku. Potřebovala se dostat dovnitř. Uvažovala, jestli se má pokusit zaklepat.
Možná jsem reálná natolik, že mě bude moci vidět, zauvažovala o své situaci. Cítila se nepříjemně, zranitelně, a tak se neustále ošívala. Podívala se na roh ulice. Něco se jí na tomhle vidění nezdálo. Cítila, jak jí až do konečků prstů proniká chlad. Nebyla zas až tak velká zima. Tohle byl chlad ze strachu. Svoje pocity nechápala, ale zoufale se chtěla dostat dovnitř. Cítila ledové kapky, jak jí smáčí vlasy, protože stříška nebyla dostatečně dlouhá, aby ji zakryla celou. Teď si byla jistá, že by jí někdo mohl ublížit. Došla k názoru, že když ji déšť studí, tak se zde nachází celá její hmatatelná podstata. Problém byl v tom, že tu neměla svoji hůlku a útočiště před kapkami byli jen její krátké růžové šaty. Sledovala světla v ostatních oknech a nepochybovala o tom, že všichni lidé se nyní baví a za chvíli přinesou šampaňské, aby si mohli připít na nový rok. Povzdechla si a otočila se čelem k dřevěným dveřím. Hlavu natočila trochu doleva a zrak jí spočinul na malém hnědém zvonku. Nemohla přece zůstat venku. Najednou se domem před ní ozval dětský pláč. Stela nepochybovala, že se Lia probudila.
Tina vstala a rozběhla se nahoru po schodech. Otevřela dveře pokoje své dcery, který nyní náležel i její vnučce.
"Lee, copak se stalo?" Věděla, že jí to Lia nevylíčí přesně, ale mluvit se naučila celkem rychle, takže doufala, že jí stručnou zprávu dá. Vyndala ji z postýlky a začala ji kolébat v náručí.
"Šššš, jsem u tebe," utěšovala ji, když nepřestávala brečet.
"Patný šen," postěžovala si Lee a její pláč ustal.
"Ty jsi měla špatný sen? To je mi líto," podívala se na ni Tina a dál ji chovala. Venku se schylovalo k další bouřce. Tina se podívala na hodiny. Bylo za tři minuty dvanáct. Přešla i s Lee k oknu, ze kterého sledovala předčasné ohňostroje. Hodinky v celém domě měla nařízené na minutu přesně, byla totiž trochu perfektcionalistka, ale nepřeháněla. Jen chtěla být vždycky všude včas. Dole v zahradě zahlédla jakýsi stín. Nejdřív ji napadlo, že by to mohl být nějaký králík nebo tak něco, ale bylo to příliš velké.
Možná je to nějaký opilec, který se sem zatoulal, napadlo ji a rozhodla se, že až uspí Lee, tak to půjde opatrně omrknout.
Dole nebyl žádný opilec, ale Stela Carterová, která se rozhodla vysledovat situaci oknem, nasměrovaným k obývacímu pokoji. Nikoho tam ale neviděla, a tak se zadívala do vyššího okna, směřujícího do pokoje osvíceného známou solnou lampičkou.
Lia zvedla hlavičku, kterou měla ještě před sekundou opřenou o Tinino rameno. Zaujatým pohledem se zadívala na Stelu. Ta jí pohled oplatila. Chvíli se na sebe dívali a Stelou projel stejný pocit, jako když zahlédla chlapečka s uhlově černými vlasy v jejím prvním vidění. Neklidně se otřásla. Ve městě začalo být živo. Hodiny právě odbily půlnoc. Stela se ohlédla a spatřila několik chlapíků jdoucích po chodníku mezi dvěma domy, které rámovaly zahradu, na které stála. Bylo na nich něco podezřelého. Nebyli opilí ani nekřičeli nějaké blbosti. Jen v tichosti šli a blížili se k Tininu domu. Na sobě měli černé hábity. Stela se otřásla ve stejnou chvíli jako Lee.
"Co se děje Lee?" zeptala se jí Tina.
"Nevím," zašeptala Lia a Tinu překvapilo, kolik v tom na první dojem roztomilém zašeptání, bylo slyšet strachu.
"Nechceš napít?" Lia přikývla a naposledy se její pohled střetl se Steliným. V tu chvíli Stela upadla, jako by jí někdo bouchl pěstí do hrudi.
"Sakra!" zaklela a ztěžka se zvedla. Podívala se na svoje ruce, aby se ujistila jestli nejsou moc zablácené a strnula hrůzou. Neviděla je. Zmizely, i když je cítila a mohla jimi hýbat. Podívala se na celé svoje tělo. Nikde nic nebylo.
Co to má do prčič znamenat. Jak můžu bejt neviditelná, pomyslela si, ale času na přemýšlení moc neměla, protože z domu se ozvala rána. Nebyla to ale obyčejná rána, jako kdyby něco spadlo. Byla to rána, při které vám krev tuhla v žilách a vy jste se museli rozběhnout, abyste viděli, co ji způsobilo. Zvuk roztříštěného dřeva a skla přiměl Steliny nohy k pohybu. Věděla, že ve dveřích Beckyna domu je skleněná tabulka, jinak že jsou celé ze dřeva. Vůbec se jí to nelíbilo. Přeskočila plot a otočila se směrem doleva a vběhla do domu aniž by přemýšlela, co dělá. Z kuchyně se ozval křik. S botami na vysokém klínu se jí běhalo špatně, ale radši se dolů ani nedívala, protože netušila, jak moc by ji zasáhl fakt, že svoje nohy nevidí. U polootevřených dveří do kuchyně se zastavila. Z místnosti slyšela hlasy. Nábytek a všechny ostatní věci byly po domě rozházené a některé i zničené. Došlo jí, že neviditelnost bude mít nějaký důvod, a tak škvírou mezi dveřmi nakoukla do kuchyně a poslouchala.
"Ale no tak, přece se s námi nechceš prát," zasmála se žena, která stála vyděšené Tině s Lee v náruči nejblíž. Tina držela v ruce pánev, kterou vší silou hodila před sebe. Žena s havraními vlasy znuděně mávla hůlkou a pánev se rozpadla na prach.
"Nebuď směšná a dej nám tu svoji přenádhernou vnučku, jinak tě budeme muset zabít." Žena se opět krákoravě zasmála a ve Stele to začínalo vřít. Nikdo se takhle neuměl smát. Nikdo až jednu osobu, kterou naneštěstí znala. Byla to Bellatrix Blacková a na předloktí ji na kůži vystupovalo ještě zarudlé znamení zla. Nebyla tedy smrtijedkou dlouho, stejně jako ostatní. Ve všech pěti smrtijedech poznala studenty ze školy, samozřejmě ze Zmijozelu. Nepamatovala si jejich jména, tedy kromě Luciuse Malfoye. Došlo jí, že je sem Voldemort poslal, protože to nemělo být nijak těžké odvést batole od mudly. Popadla ji neuvěřitelná zlost a chtěla se doprostřed kuchyně vrhnout a chránit Lee a Tinu. Ale nemohla. Neměla hůlku, neuměla se ani trochu prát, neměla nic. Nikdy by si ale neodpustila, že nic neudělala, takže potichu a co nejpomaleji otevřela dveře. Nikdo ji neviděl. Problém byl, že netušila, jak se dostat k nožům nebo pánvím bez toho, aby musela projít kolem někoho ze Smrtijedů.
"Nikdy vám jí nedám!" zakřičela Tina a s nožem, který skrývala za zády se na Bellatrix vrhla. Stela se ohlédla. V tu chvíli ji nenapadlo, že to nemá dělat, že nemá Tinu sledovat, jak se vrhá na Bellatrix, že nemá jen tak stát, ale praštit Bellu do zad, aby ztratila rovnováhu a upadla. V tu chvíli
ji napadlo jenom se ohlédnout a pozorovat, jak…
"Avada kedavra!" zakřičela Bellatrix. Tina nestihla ani mrknout
a spadla před Bellatrix, jako by nic. Ta si jen odfrkla a podívala se na Luciuse, který zachytil Lee, aby nespadla s Tinou. Lia se teď v jeho náruči vzpouzela, jak nejvíc mohla, ale po chvíli marného snažení to vzdala. Se slzami v očích se podívala na svoji mrtvou babičku, a potom obrátila svůj zrak na Stelu. Viděla ji a Stela to věděla. Najednou ji začala prudce bolet hlava, tou samou bolestí, jako pokaždé, když se vracela z vidění. Tohle mělo být ale vidění neobvyklé, takže než zmizela, tak ještě, jakoby z dálky sledovala, jak se Smrtijedi i s Lee přemístili a v tu chvíli, kdy se ozvalo ono prásk, tak dům vzplál. Stela křičela, co jí plíce stačili, snažila se běžet, ale byla pořád na stejném místě. Jen se vzdalovala a vzdalovala, jako kdyby byla v tunelu a jela obráceně. Kolem ní byly jen rozmazané obrazy, lidí, kteří v tu chvíli vyběhli z domů, aby se podívali, co to bylo za ránu. Tu první neslyšeli, protože to ještě oslavovali…
***
"Stelo, Stelo, prober se!" Becky se svou kamarádkou lomcovala, jak jen to šlo. Hnědovláska pomalu otevřela oči. Přesně Becky byla osoba, kterou nechtěla po tomhle zážitku spatřiti jako první.
"Stelo, co se sakra stalo?" Stela se napřímila a její kůže se odlepila od příjemně chladivé podlahy dívčích umýváren. Bolest z její hlavy začala pomalu ustupovat.
"Já…já..já nevím. Asi jsem omdlela nebo tak něco," zamumlala Stela a nechtěla se Becky podívat do očí.
"Víš jakej jsem o tebe měla strach!" zakřičela Becky, "Je deset minut po půlnoci a já se tě devět a půl minuty snažim probudit!"
"Promiň," špitla Stela a z očí jí začaly kanout slzy. Becky se zarazila. Tohle vážně nečekala.
"Stelo promiň, já…nechtěla jsem se tě dotknout," řekla opatrně Becky a v hlavě jí šrotovaly kolečka, co se asi mohlo stát. Stela ji s pláčem obejmula a Becky její objetí opětovala.
"Nechceš mi říct, co se děje?" zeptala se jí pomalu Becky. Stela polkla a otřela si slzy z obličeje.
"Tvoje mamka…" zarazila se uprostřed věty a rozhlédla se zmateně kolem sebe. Becky na ní nechápavě zírala.
"Co tady děláme?" zeptala se najednou Stela a Becky na ni zůstala zírat s otevřenou pusou. Teď byly úplně zmatené obě dvě.
"Přece jsi omdlela, já tě probudila a ty se mi právě snažíš vysvětlit, co se stalo. Stelo nevtipkuj," zasmála se nervózně Becky. Stela se na ni dívala jako na blázna.
"Cože?"
"Stelo nech toho," řekla útočně Becky.
"A čeho?"
"Snažení uniknout tématu."
"Já ničemu neunikám." Becky začínala panikařit. V očích její kamarádky byl totiž opravdu zmatený a nechápavý výraz.
"Musíš na ošetřovnu," rozhodla rázně Becky a zvedla sebe i Stelu z podlahy.
"Nikam nemusím, jsem v pohodě."
"Stelo!" začala Becky výhružně.
"Kolik je hodin?" zeptala se Stela, jako by se nechumelilo.
"Jedenáct minut po půlnoci," oznámila jí stroze Becky.
"To snad ne. Prošvihli jsme začátek nového roku!" vyděsila se, vzala Becky za ruku a táhla ji zpět ke Komnatě nejvyšší potřeby. Těch pět minut cesty se Becky snažila ze Stely něco vypáčit, ale vypadalo to, že si vážně nic nepamatuje. Becky byla zmatená. Nevěděla co má dělat. Nebyl tu důvod proč to někomu říkat - zatím. Rozhodla se tím nezbývat aspoň po zbytek noci. Třikrát prošly kolem stěny a otevřely dveře. Naskytl se jim pohled na pořádně nalité puberťáky tančící do rytmu pomalé hudby. Právě byl totiž čas na něco pomalejšího. Holky si to namířily k jediným střízlivým v místnosti. Remus a Missie seděli na jednom křesle, protože museli uvolnit místa pro opilé. Každý držel v ruce skleničku vína a zaujatě si povídali.
"Ahojky," pozdravila je Stela zvesela. Becky byla stále zahloubaná do toho, co se s ní stalo, takže jen něco zabručela.
"Ahoj holky," pozdravil je Remus.
"Čekala jsem, že se to tu bude teprve rozjíždět a půlka lidí už je na mol," postěžovala si Stela.
"Máš ale štěstí, že Ben ne," usmála se na ni Missie a ukázala k baru, kde Ben pil ohnivou whisky a nic to s ním nedělalo.
"Kde jste byli o půlnoci, kluci se po vás sháněli?" zeptal se Remus a sledoval zadumanou Becky zkoumavým pohledem. Kamarádky si vyměnily pohled a Becky potom řekla:
"Odešla jsem, protože moc nemusím tyhle oslavy a chtěla jsem se vrátit až na půlnoc. Stele se udělalo špatně a tak se šla projít a přišla do ložnice. Zapovídaly sme se a nějak sme nevnímaly čas." Zdálo se, že to Missie i Remus přijali jako plnohodnotnou odpověď. Stela i Becky si oddechly, načež Stela si to namířila k Benovi. Becky přelétla očima celou místnost. Lily a James stále vytrvale tančili a teď se k tomu i líbali. Ploužák skončil a nastala dlouhá éra hlasitých písniček. K Beckynému překvapení se spousta lidí zvedlo z gaučů a vrhli se na parket.
"Remusi?" oslovila Becky jediného z Pobertů, kterého měla v blízkosti.
"Copak?"
"Nevíš, kde je Sirius?" Jeho výraz jasně vypovídal o tom, jak moc doufal, že mu tuhle otázku nepoloží. Becky, která si říkala, že horší tenhle večer už být nemůže, radši ani nechtěla přemýšlet o tom, co to má znamenat. Zhluboka se nadechla a vydechla.
"Aha, chápu," zamumlala a překvapilo ji, že se jí do očí nezačaly drát slzy.
"Je mi to moc líto. Snažil jsme se mu zabránit, ale je úplně na mol." Bylo vidět, že ho to vážně mrzí.
"Kdo?" zeptala se jenom.
"Mia Hillová," zašeptal Remus.
Mia Hillová, no jasně, kdo jiný,pomyslela si Becky. S Miou chodil Sirius na konci šestého ročníku a byla to snad jediná holka, která měla kolem prstu omotaného jeho, ne on ji. Pravděpodobně se mu to líbilo. Měla dlouhé černé vlasy, obarvené na blond a hnědé oči. Její, ehm, vnady byly poměrně rozsáhlé a chodila do Havraspáru, takže se vlastně nebylo čemu divit.
"Počkej, říkal si, že JE úplně na mol, ne že BYL," vyslovila Becky svoji myšlenku. Přejela smutné pohledy Remuse a Missie. Potom oba naráz zvedli hlavy a kývli směrem k druhému konci místnosti, který jako jeden z mála nebyl osvícený. Zklamání přeteklo ve vztek. Becky nebyla typ, který by udělal scénu před celým hradem, ale teď se k tomu proradnému rohu otočila s výrazem ďábla.
"Becky počkej!" Missie ji chytla za ruku, "Nedělej to. Nemáš to zapotřebí. Čemu to pomůže?"
"To vážně nevím čemu to pomůže a je mi to úplně jedno!" prskala Becky a už si to rázovala směrem ke svému, teď už bývalému, příteli. Jakmile ji pohltila tma rohu spatřila Siriuse opřeného o zeď a na něm téměř sedící Miu Hillovou. Takový líbání bylo ale vážně nechutný. Becky jen odvrátila zrak. Už byla zase zpátky ta stará Becky. Vztek se změnil na zklamání a to způsobilo, že Becky jen s jednou slzou v koutku oka odešla z Komnaty…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

James vs. Remus

James 50% (24)
Remus 50% (24)

Komentáře

1 Bonbooonek Bonbooonek | Web | 26. května 2010 v 16:46 | Reagovat

Sirius je hajzl!

2 Betty Betty | E-mail | Web | 26. května 2010 v 16:59 | Reagovat

[1]: jenom drobet :-D
jsem vážně zvědavá, co bude dál, becky je mi líto, stalo se jí v téhle kapitole vážně hodně ošklivých věcí(i když o některých neví)

3 Maggie Maggie | Web | 31. května 2010 v 17:07 | Reagovat

wow wow wow!!! je to paráda
[1]: souhlasím je to bastard....
jinak písnička je podlem mě velice vkusně vybraná!!!! vážně skvělý...  tahle kapča se mi vážně líbila.... jina tak dál lexie!!!
[2]: taky souhlas a jsem fákt zvědavá jak se to dál vyvvine!!! no nezbývá mi dodat jen mou oblíbenou otázku: kdy bude pokračování????? ;-)

4 Sam Sam | 20. června 2010 v 21:27 | Reagovat

super povídka už se těším na pokračování :-)

5 Bonbooonek Bonbooonek | Web | 4. července 2010 v 13:02 | Reagovat

Kdypak bude další? ;-) Abys neskončila jako já, co se týče psaní kapitol :D

6 Bára :) Bára :) | 31. srpna 2010 v 22:01 | Reagovat

Ješiš chudák Becky !!! je mi jí fakt líto :(

7 Drow Drow | Web | 14. března 2011 v 19:43 | Reagovat

suprový, vážně....čtu to jedním dechem, takže jsem zapomínala na komenty, promiň :D...ne, fakt super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama