me
fl
povidky
jednorazovky
filmy a tdEvery time you have the first person through a door that has been closed before, it makes that much easier for people behind.

2.kapitola

27. února 2010 v 8:46 | Lexie |  Change of my life
Nastupuje druhá kapitola mé povídky. Nevím, co k tomu říct, snad jen ať to nečtou ti, kteří jiné konce kromě E+B neuznávají....



Jakmile se za mnou zavřeli dveře, štípla jsem se do ruky.Je to jen zlý sen, teda vlastně nádherný, ale zároveň strašný.

Jakmile jsem ale vešla do kuchyně, vyhlédla oknem ven a spatřila stříbrné volvo, musela jsem začít počítat do deseti, abych se uklidnila. Kde k němu sakra přišla. Vůbec jsem to nechápala. Ty její maily ho ani zdaleka nepopsaly. Takhle bych si ho nikdy představit nedokázala.

Uběhla asi čtvrt hodina, co jsem o něm přemýšlela a při tom vařila těstoviny. Edward mezitím běhal tam a zpátky se zavazadly. Tedy vlastně šel jen třikrát. Další divná věc. Myslím, že měli několik krabic s věcmi na svatbu, asi pět kufrů a snad deset různých tašek.

Těstoviny jsem vyndala a dala tedy jen na dva talíře pro mě s Bellou. Posypala jsem je sýrem a zalila kečupem. Potom jsem se vydala k nim do ložnice, abych se konečně přivítala s Bellou. V domě bydlím sama takže jsem nikdy nemusela ťukat a ptát se jestli smím dovnitř, takže mi samozřejmě nedošlo, že bych se to teď měla naučit.

Otevřela jsem dveře a spatřila jsem polonahého Edwarda, jak si z krabic vyndává ručník. Rychle se na mne otočil, já jen zčervenala a vyhrkla: ,,Promiň." V rychlosti jsem zavřela dveře, i přesto, že jsem si všimla, že Bella už je vzhůru. Panebože to je tělo.

Patricie na co to proboha myslíš. Je to snoubenec tvojí sestry.

No a co má bejt. Zmlkni. Nikdo se tě neprosil o tvůj názor.

Říkam ti nech ho na pokoji.

Vždyť ho z pokoje nevyhánim.

A nesnaž se být vtipná.

Já se nesnažím, vypadni nemam náladu se s tebou bavit.

Jak chceš, ale dávej si bacha.

No jo pořád, vypadni už.

Co se to se mnou stalo, už se bavím sama se sebou. Jestli to takhle půjde dál tak zešílím.

,,Patty," ozvalo se mi za zády.

,,Bello, panebože ahoj," vykřikla jsem a vrhla se jí kolem krku. Dlouho jsme jen tak stály v obětí a plakaly. Asi po pěti minutách nás vyrušil Edward, že si půjde projít město.

,,Ale vždyť už je skoro tma," namítla jsem stále skrz Belliny vlasy.

,,Tma mi nevadí," zasmál se a neuvěřitelně rychle a ladně vyšel z chodby, ve které jsme pořád stály a objímaly se ven.

Hned na to jsme se s Bellou pustili a šli do kuchyně. Vyšli jsme z chodby a viděly zvenku se vracejíciho Edwarda. Proč se vrací jsem pochopila téměř vteřinu nato.

,,Promiň lásko, já se s tebou nerozloučil," vyhrkl rychle a Bellu políbil. Ta zčervenala a já se musela zasmát.

,,Zatím ahoj holky."

,,Ahoj Edwarde," řekly jsme dohromady a začaly se smát.

,,Tak povídej," vypálila jsem na ni po dlouhém záchvatu smíchu. ,,Jak si tohohle dostala?"

,,Ehm, no to je na hodně dlouho, nejdřív bych něco snědla jestli můžu?"

,,No jasně, já jsem tupec," vyhrkla jsem a šla se podívat na stůl. Těstoviny už samozřejmě vychladly a tak jsem jen na minutku strčila do mikrovlnky.

,,Promiň, ale nejsem moc velká kuchařka, takže jsou jen těstoviny," řekla jsem trochu zahanbeně.

Bella se jen zasmála a přikývla. ,,Celá máma."

Spokojeně jsme klábosili celý večer. Asi v osm hodin přišel Edward a přidal se k nám. Dozvěděla jsem se jak Edward Bellu požádal o ruku, kde se seznámili, kdy si dali první pusu. Byla jsem překvapená, kolik mi toho Bella vyzradila, ale neřešila jsem to. Často se s Edwardem pošťuchovali, když Bella přeháněla a své vyprávění si přibarvovala. Musela jsem se smát s nimi. Tak jsem jim, ale záviděla. To jak mají jedem druhého. Jejich nesmrtelnou lásku, to, že mají jeden druhého. Sedět na pohovce a pozorovat je. Doplňovali se. Tak jim to spolu slušelo. Sice jsem toužila po Edwardovi, to jsem věděla. Poznala jsem to na první pohled. Ale nemohla jsem jim to překazit, nikdy bych to svojí sestře neudělala. Nikdy bych jí nevzala to co pro ní znamená nejvíc.

Najednou mě napadla ještě jedna otázka, Bella mi prozradila vše až na to proč byla jednou, už je to dávno, v nemocnici ve Phoenixu. Snažila jsem se odkašlat, abych na sebe upoutala pozornost a mohla se zeptat, ale Edward právě Bellu lechtal na zemi a ta se svíjela smíchy. Po několika odkašláních ke mně konečně zvedli oči.

Poprvé jsem si všimla těch Edwardovo a nechápala jsem. Jeho oči měli zlatou barvu, ale s nádechem černé. Nikdy jsem nic takového neviděla, ale úplně mě zhypnotizovaly, nemohla jsem se od nich odtrhnout, takže si pro změnu musela odkašlat Bella.

,,Pat, nechtěla ses na něco zeptat?" řekla trochu útočným tónem a já jen přikývla.

,,Jo jasně, ehm,…Už vím. Proč si byla tenkrát v nemocnici ve Phoenixu?" vysoukala jsem ze sebe. Ale namohla jsem přestat myslet na Edwardovo spalující pohled.

Bella vypadala po téhle otázce trochu zaraženě a Edwardovi(pokud jsem neměla halucinace) zčernaly oči. Nakonec se však vyjádřila, i když si myslím, že to znělo trochu falešně a nevěřila jsem jí ani slovo.

,,No, víš, já…Byla jsem na Edwarda naštvaná a tak jsem od něj odjela do Phoenixu. Ale potom jsem toho litovala a když přijeli, tak jsem se rychle vrhla dolů ze schodů a zakopla jsem, zlomila si nohu a nevím co ještě. To víš, znáš mě," odpověděla a nuceně se zasmála. Bella nikdy nebyla dobrá lhářka a jak je vidět tak, se nijak nezměnila . Edward si pro sebe přikývl a usmál se, nebo to byla další halucinace. Já už opravdu nevím. Každopádně jsem se do toho dál nepletla. Však ona mi to jednou řekne.

***
Spát jsme šli všichni asi ve dvě v noci. Co nejrychleji jsem se osprchovala a šla do postele. Dlouho jsem nemohla usnout a neustále jsem se převalovala. Musela jsem pořád myslet na něj, na jeho oči, hlavně na ně. Měla jsem toho plné zuby, tak jsem vstala a rozsvítila si lampičku na nočním stolku. Přešla jsem ke stolu na konci pokoje a zasedla k počítači a otevřela Word. Nevěděla jsem co psát a tak jsem si v hlavě promítala události posledních hodin. Venku za okny svítil měsíc. Byl tam takový klid. Najednou jsem z ničeho nic dostala chuť se projít. Zklamaně jsem vypnula počítač, sundal si pyžamo a začala si oblékat jeansy, zelené triko s krátkým rukávem a lehkou mikinu. Vyšla jsem z ložnice a rychle vběhla do kuchyně, kde jsem si ještě lokla vody a vyrazila ven na teplý, vlhký noční vzduch.

Neměla jsem strach z opilců a podobných individuí, protože můj dům, tu byl téměř osamělý a v blízkosti, nebyl žádný bar, klub ani nic podobného, kde by se dalo opít. Stejně tak obchody. Byl tu jen jeden s potravinami. Za vším ostatním se muselo jezdit dál do města, což pro mě rozhodně nebyl problém. Bloumala jsem bosa po pláži, když jsem zaslechla podezřelý zvuk. Otočila jsem se na místo, odkud přicházel, ale nikoho jsem nespatřila. Křoví, typické místo, kde bych někoho mohla najít jsem zamítla okamžitě. Tam by se přece nikdo chytrý neukryl. Postupně jsem očima prohledávala pláž. Najednou mi někdo chytil ruce a sevřel mi je ve svých, jako v poutech. Stál za mnou takže jsem ho nemohla vidět, ale jeho dotek byl úplně ledový. Třásla jsem se strachy. Dotyčný mi přejel rty po krku a já vyděšeně ucukla.

,,Neboj se," zašeptal krásný hlas a já si byla jistá, že zemřu.

Sbohem Edwarde, miluji tě. Myslím, že jsem si to mohla dovolit říct. Poprvé a naposledy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama