me
fl
povidky
jednorazovky
filmy a tdEvery time you have the first person through a door that has been closed before, it makes that much easier for people behind.

1.kapitola - Nový svět

27. února 2010 v 15:27 | Lexie |  Možná se nic nezmění
První kapitola mé nejnovější povídky je na světě. Dopsala jsem ji před pěti minutami. Začátek je myslím zajímavý, ale konec už spíš takový klasický a nudný. Přesto doufám, že pokud si ji někdo přečte, tak se vám bude líbit.


Neprobudila jsem se jen tak, ale oním budíčkem byla palčivá bolest hlavy. Chytla jsem se za ni a snažila se ztlumit ty zvuky, co mě rušily. Byli podivné, strašně hlasité. Po chvilce jsem zjistila, že mi něco připomínají, ale jako kdybych si nemohla vzpomenout co. No jasně, vlak. Překvapeně jsem otevřela oči a vyskočila na nohy. Probudila jsem se u cihelné zdi a evidentě jsem seděla, tedy teď už jsem vstala, ale v tom spánku či co to bylo, jsem seděla, protože mě šíleně bolelo za krkem a tak jsem se nažila ho nějak rozhýbat. Na sobě jsem měla stejné džíny jako když jsem vyšla z domova. Matně jsem si vzpomínala na můj nevydařený skok a na tmu bez světla. Rychle jsem nad tím zatřásla hlavou a začala jsem se starat o to, kde vlastně jsem. Najednou se ono místo začalo zaplňovat lidmi, nejspíš z toho důvodu, že právě přijel vlak. Znovu jsem se rozhlédla po nástupišti(nic jiného to být nemohlo) a zrak mi padl na vysokou blondýnu přicházející směrem ke mně. Nechápala jsem proč jde zrovna ke mně, protože jsem vedle ní vypadala jako totální troska. Možná si myslíte, že když má člověk zrzavé vlasy, tak je hned výjimečný, ale vedle této ženy nebyl výjimečný nikdo. Elegantně kráčela na vysokých podpatcích tmavě modré barvy, v bílých kalhotech a kabátku stejné barvy jako její boty. Kolem krku měla světle růžový šátek, který se vším perfektně ladil. Větší kabelka bílé barvy jí dodávala eleganci a její dlouhé blonďaté vlasy byly zvlněné do malých kudrlinek. Vypadala jako anděl.
"Ahoj Elaine," pozdravila mě a zářivě se usmála.
"Ehm, dobrý den," pozdravila jsem nesměle.
"Tak spokojená?" zeptala se mě. Nechápavě jsem na ni zírala.
"C..c..cože? S..s čím?" vykoktala jsem, ale začala jsem mít neblahé tušení.
"Jsi na nádraží King's Cross v Londýně. Je 1. září 1974 a ty za tři čtvrtě hodiny odjíždíš spěšným vlakem do Bradavic. Nastoupíš do čtvrtého ročníku do Nebelvíru a jmenuješ se Elaine Regriedová. V tomto světě jsi moje dcera, já jsem Mary Regriedová. Tvůj otec v tomhle světě zemřel a ty ses sem přestěhovala ze Seattlu z USA," dokončila svůj monolog a tvářila se stále vesele. Čuměla jsem na ni, jako kdyby spadla z višně. Ne já si opravdu byla jistá, že takhle to je jen v povídkách a proto jsem se musela štípnout do ruky jestli nesním. Pekelně to zabolelo a tak mi došlo, že to asi bude skutečnost. Kupodivu jsem nespanikařila.
"Ok a jestli odjíždím, tak kde mám věci?" zeptala jsem se.
"No přece tady," řekla Mary a rozmáchla se rukou. Najednou vedle mě stál vozík se vším potřebným.
"Máš tam šaty své velikosti, tady je sova - jmenuje se Esia, hůlku máš v kapse u kalhot, všechno z předchozích ročníků umíš, protože jsi se to učila i v Americe, jo a tady máš peníze. Je jich dost." S udivením jsem je přijala. Došlo mi, že tady asi budu čarodějka, jinak bych se sem nedostala.
"Kdo vlastně jste?" zeptala jsem se Mary.
"Všechno má svůj čas. Takže ještě pár drobností. O Vánočních prázdninách zůstaň v Bradavicích, protože budu mít hodně zařizování a nebudu si tě moct vzít k sobě. O letních si tě samozřejmě vezmu, ale občas prostě budu muset odejít, ale neboj máme dům v Godrikově dole, takže tam budeš mít přátele." Nechápala jsem, proč bych měla chodit k nějaké cizí ženské, ale z mě neznámého důvodu jsem jí důvěřovala.
"Ehm, ještě dva dotazy," začala jsem opatrně.
"Ano, samozřejmě, ptej se na co chceš," odpověděla, na rtech stále s úsměvem.
"Tak za prvé, můžu se vrátit někdy zpátky? A jak to bude s mojí angličtinou, když ji pořádně neumím?" Tyhle dvě otázky mě od začátku pálily na jazyku nejvíc a zoufale jsem potřebovala odpověď.
"Buď se můžeš vrátit zpět hned a na všechno co se ti tu stalo zapomeneš nebo až dostuduješ v Bradavicích sedmý ročník. To budeš mít na vybranou. Buď potom zůstaneš zde a už se nikdy nevrátíš nebo se vrátíš zpět. Pokud se vrátíš vzpomínky ti zůstanou, ale bude ti opět 14 let a vrátíš se ve stejnou dobu, jako jsi se sem dostala. A na odpověď na druhou otázku - nevšimla sis, že celou dobu mluvíme anglicky? Už to máš v sobě a nemusíš se nic učit." Nad vším jsem chvíli přemýšlela. Já jsem nikdy nebyla odvážný člověk, vlastně jsem dost velký strašpitel, takže jsem nechápala jak jsem mohla být v Nebelvíru, ale tušila jsem, že na tuhle otázku nedostanu odpověď. Rozhodla jsem se, že neodejdu teď. Prostě nemůžu, je to můj sen studovat tady a tak si ho taky splním.
"Nechci rušit, ale za čtvrt hodiny odjíždíš," oznámila mi má momentální matka.
"Dobře, už jdu," přikývla jsem.
"Jsem ráda, že ses takhle rozhodla. Zatím sbohem," zamávala mi a zmizela v davu. Věděla jsem kam jít, z filmů a knih jsem si vše pamatovala. Téměř bez mrknutí jsem prošla přepážkou mezi nástupišti 9 a 10 a za onou zdí jsem spatřila nádherný Bradavický expres. Začala se mě zmocňovat nervozita. Nechápala jsem proč. Pomalu jsem udělala krok vpřed, když do mě něco vrazilo a já jsem padala na zem. Můj vozík s kufry se naštěstí ani nepohnul, ale já začala pěkně nadávat. Raději ani nechtějte slyšet ty slova.
"Kterej debil," říkala jsem, když jsem se pomalu zvedala ze země s naraženou rukou.
"To se ti Tichošlápku povedlo," zasmál se něčí hlas. Ve mně jakoby hrklo a znovu jsem dopadla na zem. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem strach se otočit. Vidět ty dva, na které jsem byla zvědavá nejvíc.
"Promiň, vážně sorry není ti nic?" zeptal se mě jedem z hlasů a já pomalu otočila hlavu. Byl to on. I když jsem ho nikdy neviděla, věděla jsem, že tohle je slavný Sirius Black. Na tváři měl přesně ten úsměv, o kterém jsem vždycky četla a havraní vlasy mu padaly do obličeje nedbalou elegancí. Byl úžasný. A sakra za tohle bych si měla nafackovat. Nemůže se mi líbit Black, prostě ne.
"Ne, není, díky," odpověděla jsem a chytla se za jeho nabízenou ruku. Sakra a zčervenala jsem. Proč jsem tak pitomá. Sirius se nad mou reakcí jen pousmál.
"Jsem Sirius Black, ten blbeček, co tě srazil vozíkem," představil se.
"Jsem Elaine Regriedová a jsem ta, kterou jsi málem zmrzačil," zasmála jsem se a červeň z mých tváří k mému překvapení začala mizet.
"Já jsem James Potter a …sakra nevim co mám říct dál," přiklusal za námi James. Vypadal, ehm, líp než Harry. Tím myslím, že podle mého názoru byl James úžasný, ostatně jako všichni.
"Těší mě," pozdravila jsem ho.
"Hele ještě jsme tě tu neviděli, do kterého ročníku nastupuješ?" zeptal se mě Jimmy.
"Do čtvrtého."
"Kolej?" zeptal se Sirius.
"Dozvíš se," odpověděla jsem mu s úsměvem a odkráčela k vlaku. Oba tam chvíli stáli a já jsem ještě stihla zaslechnout útržek z jejich rozhovoru.
"Někoho mi připomíná," zamyslel se James, "Ale koho?"
"Že by Evansovou," ušklíbl se Sirius.
"No jasně, až na ty oči Elaine je má modrý."
"Zvláštní barva, na to, že má zrzavý vlasy."
"Hmm," zabručel James a vydali se jiným směrem.
Našla jsem si kupé na konci vlaku a doufala, že si ke mně nikdo nepřisedne. Přece jen jsem byla dost stydlivá a zrudla téměř při každé příležitosti. Tak či onak, přemýšlela jsem o jejich budoucnosti. Jestli bych mohla něco změnit, jestli na to mám vůbec právo něco měnit. Tak ráda bych pozměnila všechno. Harry by měl rodiče a…a… Sakra, zase mi začaly téct ty otravný slzy. Bylo ze všeho tak smutno. Najednou jsem uslyšela na chodbičce rachocení vozíku. Okamžitě jsem se zvedla, vytáhla sáček s penězi a šla si něco koupit. Ve výběru jsem měla jasno, vždycky jsem chtěla ochutnat čokoládové žabky a Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, tak jsem si koupila od obojího dvě balení. Když jsem zacházela do kupé spatřila jsem dvě dívky, jak se prodírají vlakem ještě s kufry. Jedna měla dlouhé zrzavé vlasy a druhá kratší černé, s tmavě hnědými melíry. Okamžitě mi došlo, že zrzka bude Lily Evansová a černovláska pravděpodobně její kamarádka. Zašla jsem do kupé a v ten moment, kdy jsem se posadila, se otevřely dveře.
"Ahoj," pozdravila Lily, "Je tu volno?"
"Samozřejmě," přitakala jsem. Lily a její kamarádka vešly, kufry si hodily nahoru a posadily se.
"Jsem Lily Evansová a tohle je moje kamarádka Nicole Jeanleiová."
"Já jsem Elaine Regriedová," představila jsem se.
"Ještě jsme tě tu neviděly. Jsi nová?" zeptala se opět Lily. Přišlo mi to směšné. Přesně takhle vždycky začínala většina povídek. Ušklíbnutí jsem, ale naštěstí potlačila.
"Jo jsem. Přestěhovala jsem se s mojí mamkou ze Seattlu, protože táta umřel a jsme původem odsud," vysvětlila jsem a najednou mi zase přišlo komické, že zrovna ze Seattlu.
"To je mi líto," řekli obě unisono.
"Hmm," přitakala jsem. Nevěděla jsem jak mám reagovat, když mi někdo přeje upřímnou soustrast, kvůli mému mrtvému otci, kterého neznám.
"V které koleji si myslíš, že budeš?" zeptala se mě Nicole.
"V Nebelvíru," odpověděla jsem stručně.¨
"Jak to víš?"
"O prázdninách mě zařadili," řekla jsem a přemýšlela jestli se budou vyptávat dál nebo jim to bude stačit. Taky mě napadlo, že když sedím s Lily, tak sem za chvíli přijdou Poberti. Z toho se mi neudělalo zrovna nejlíp. Za chvíli sem vejdou čtyři osoby, z nichž jedna zradí své přátele, druhá bude 12 let v Azkabanu, třetí zemře, když bude mít ročního syna a poslední zemře také chvíli po narození svého dítěte. Ty vyhlídky byly čím dál horší.
Chvíli jsem si s nimi povídala. Byly vážně skvělé společnice. Nikki dokonce bydlela v Godrikově dole. Jak jsem předpokládala asi po půl hodině do kupé vstoupili Poberti.
"Ahoj holky," pozdravil James a přisedl si k Lily, které se okamžitě odtáhla, co nejdál to šlo.
"Čau," pozdravili Sirius, Remus a Petr.
"Vy už se znáte?" zeptala se mě Lily s Nikki, když jsem jim pozdrav oplatila a Sirius si sedl vedle mě.
"Jo, ale jen James a Siriusem." Málem jsem řekla, že Remuse ještě neznám. To bych tomu dala.
"Já jsem Remus Lupin a tohle je Petr Pettigrew," představil je Rem.
"Ahoj, já jsem Elaine Regriedová," představila jsem se už poněkolikáté.
"Vím, kluci už mě informovali, jak tě Sirius stačil srazit vozíkem. To muselo být milé přivítání," usmál se na mně Remus. Byl strašně hezký. V povídkách sice moc nezmiňovaný, nebo jen jako obyčejný kluk, ale on byl vážně pěkný. Samozřejmě, že měl pár těch jizev, ale vážně mě svým vzhledem překvapil.
"To teda bylo," odpověděla jsem s úsměvem a překvapilo mě, že se mi do tváří nenahrnula krev. Já s mojí komunikací s hezkými kluky. No nic. Možná se na mě přenesly nějaké zvláštní schopnosti a já se přestala červenat, kdykoliv na mě někdo promluvil, to by bylo fajn.
"Náhodou, zkus si představit první den bez toho, abys nás potkala?!" obhajoval je James.
"Noo, myslím, že bych to přežila," zasmála jsem se.
"To si jenom myslíš," opáčil a přisunul se k Lily blíž.
"Pottre," zavrčela Lil výhružně.
"Copak Evansová?" zeptal se Jimmy sladce.
"Ale nic, jen mě napadlo…VYPADNI ODSUD!" zařvala. To jsem nevydržela a musela jsem se začít smát.
"To asi nepůjde, protože Nikki a El nás tu potřebují."
"A jak si došel k takovému názoru?" zeptala se sladce Nikki.
"Elaine je tu nová a tak jí musíme varovat před vším, co by se jí tu mohlo stát," ujal se slova Sirius. A sakra, tak to červenání nezmizelo. Moje tváře začaly rudnout přímo závratnou rychlostí, ale všichni byli natolik tolerantní a dělali, že si toho nevšimli. To mě vážně překvapilo. Ve škole se mi všichni, no nedalo by se říct že posmívali, ale spíš se se mnou nebavili. Měla jsem kamarádky to zase jo, ale před klukama, jsem byla strašně stydlivá a proto jsem s nimi nekomunikovala. Zarazilo mě zjištění, že Poberti jsou tak tolerantní. Proto se mi červeň z tváří začala ztrácet stejně rychle, jako se objevila, což bylo další překvapení. Většinou, když už jsem zrudla tak mi to vydrželo hezkých pár minut.
"Myslím, že největší nebezpečí jste vy," zasmála jsem se už uvolněně a sundala si Siriusovu ruku z mých ramen. Kluci se zatvářili naoko uraženě a já se začala smát.
"Jak si to poznala?" zeptala se Lily ohromeně.
"Noo, nejdřív tím vozíkem a potom vy dva," ukázala jsem na ni a Jamese, "To bych se před nimi měla vážně mít na pozoru."
"My sme úplný neviňátka," odpověděl Jamie s tváří štěněte.
"Vážně?" tentokrát se ozval Remus.
"Ale no tak Reme, pššš, co si o nás pomyslí?!" upozornil ho Sirius a Remus jen vesele zakroutil hlavou.
"Pánové mám pocit, že je tu nějak těsno," zamručela Nicole.
"Taky si myslím. Petře mohl bys třeba jít na záchod," reagoval okamžitě Sirius.
"Takhle jsem to nemyslela Blacku," zavrčela Nikki, "Možná by ste se měli vzdálit všichni, promiň Reme," usmála se omluvně na Lupina.
"Ale no tak Jeanleiová, já vim, že mě tady chceš," začal sebevědomě Sirius a já se začala strašně smát.
"Leda v tvých sladkých snech zlato," zašeptala Nikki sladce s hrozbou v hlase.
"Myslím, že byste měli vážně jít, pro vaše bezpečí," zasmála jsem se.
"No dobře, tak jdem," povzdechl si James a zvedl se ze svého dosavadního místa, načež ho ostatní následovali. Když odešli z kupé holky se na mě nevěřícně podívali.
"Co je?" znejistěla jsem.
"Jak si to udělala?" zeptala se mě Nikki a její hnědé oči byly doširoka rozevřené.
"Co jak jsem udělala?" ptala jsem se zmateně.
"Jak si je dostala ven z kupé. My se o to snažíme každý rok a nikdy se nám to nepovede," vysvětlila také ohromená Lily. Pochopila jsem a dostal jsem záchvat smíchu.
"Myslím, že je stačilo o to požádat," řekla jsem, poté co jsem se zklidnila.
"Žádat o něco Pottra? Nikdy!" zavrhla to Lily a Nikki jen přikývla.
"Ale no tak, vždyť nejsou tak špatní," začala jsem. Nevěděla jsem, co v tomhle světě dělám. Jestli mám nějak napomoc tomu, aby se budoucnost změnila nebo ne, ale zatím jsem se rozhodla napomáhat.
"Je vidět, že jsi tu nová," zavrčela stále naštvaná Nikki.
"Co se škádlívá, rádo se mívá," špitla jsem si pro sebe.
"Co si to řekla?" začaly být vzteklé.
"Ale nic," odpověděla jsem s úsměvem.
"Vážně?" řekla ironicky Lily.
"Vážně," odpověděla jsem jí na to nevinným kukučem.
"My tě slyšely," zasyčela Nicole.
"Já vím," zasmála jsem se a bavila jsem se jejich vytočenými pohledy. Vtipné bylo, že teď už neměly co říct a tak se rozhodly dělat uražené. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a vytáhla jsem zbylou čokoládovou žabku.
***
"Páni, to je úžasný," vydechla jsem nevěřícně, když jsme se posadily do Velké síně. Byla to vážně nádhera. Já teda v Oxfordu byla, ale tam byla ta síň trochu menší a hlavně v ní bylo spousty obrazů. Nemohla jsem se dočkat až uvidím celý hrad. Ložnice, učebny, prostě všechno.
"Jo, je to nádhera," ozval se hlas vedle mě. Ani jsem nevnímala, že si k nám přisedli Poberti a vedle mě Sirius. Nevěděla jsem, jak reagovat, tak jsem jen přikývla. Po síni jsem se neustále rozhlížela. Zrak mi padl na Zmijozelský stůl a tak jsem očima začla pátrat po lidech, kteří mě zajímali. Jako první jsem se zaměřila na Narcisu a Bellatrix. Narcisa vypadala přesně jako jedna z mých kamarádek ze školy. Měla dlouhé blonďaté vlasy, útlou postavu a pohybovala se neskutečně ladně. Vypadala jako skutečný anděl s duší ďábla. Ne to vlastně ne, vždyť ona vlastně byla ta dobrá. Prohlédla jsem si Bellatrix. Na první pohled vypadala trochu šíleně, ale po důkladnějším prohlédnutí jsem zjistila, že…No vlastně ani nevím, jenom ji Helena B. Carter ve filmu určitě jako dospělou výborně vystihla. Přelétla jsem očima k Malfoyovi a…vůbec mě nezaujal. Následovně jsem zabloudila očima k Regulovi. Nikdy bych to Siriusovi neřekla, ale byl svému bratrovi neskutečně podobný. Často Regula v povídkách popisovali také podobného Siriovi, ale bez jisté elegance a bez veselé jiskry. Já ho tak ovšem neviděla, vzhledem si byli podobní, ale chováním ještě víc. Uklidňovalo mě, když jsem věděla jaký je doopravdy. Pravděpodobně jsem se na něj asi dívala moc dlouho, protože když jsem otočila hlavu zpět Sirius mě probodával zkoumavým pohledem. Zapíchla jsem oči do svého talíře a tváře mi opět zčervenaly.
"Elaine?"
"Ano," špitla jsem.
"Proč si sledoval mého bratra?" Sakra, teď jsem musela začít hrát nevědoucí hru.
"To je tvůj bratr?" zeptala jsem se překvapeně a doufala, že to znělo věrohodně.
"Ano, je. A radím ti drž se od nich dál od všech," varoval mě.
"Proč?" hrála jsem zase svojí hru.
"Protože, prostě proto," povzdechl si a otočil se zpět ke svému talíři. Já si ale neodpustila ještě jeden pohled ke Zmijozelskému stolu. Tentokrát na mladíka s hákovitým nosem a černými mastnými vlasy. Bylo mi Severuse vážně líto. Po večeři mě holky zavedli do ložnice a já jsem….byla příjemně překvapena. Postel s nebesy byla tak měkká a pohodlná a….nevím co ještě. Vím jenom to, že jsem si do ní lehla a okamžitě usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bonbooonek Bonbooonek | Web | 11. dubna 2010 v 16:07 | Reagovat

Je to skvělý, fakt...
P.S. máme ve třídě njakýho hubeňoučkýho blonďatýho anděla?

2 Maggie Maggie | Web | 18. dubna 2010 v 15:10 | Reagovat

tak jo dám ti sem také koment... je to paráda ačkoliv je to velice ohraný příběh pojala jsi ho podle mne dobře... trochu originálně jestli se to dá tak říct.. vím že ačkoliv je tohle celkem známí scénář ty ho budeš mít propracovaný do posledních detailů.... to by jsi prostě jinak nebyla ty a tvoje povídky... ;-)

3 Maggie Maggie | Web | 18. dubna 2010 v 15:12 | Reagovat

[1]: samozřejmě!!! 8-O  :-|  :-? :D  ne dělam si prču!

4 kami kami | Web | 31. května 2010 v 14:23 | Reagovat

Pekne si ich predstavila, ale musím podotknúť, že ja som si Remusa vždy predstavovala pekného, nie spôsobom Sirius ale zlatučký určite bol. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama